Černohorská Polonina, Zakarpatská Ukrajina, 24. – 30. září 2007

Družina: Kapitán a vyjednávač Jarda, kuchař a milovník bujných tvarů Matouš, fotograf a šerpa „bolavé koleno“ Jirka, moudrý poradce a zdravotník Honza.

Matoušův a Jirkův nápad vyrazit na Zakarpatskou Ukrajinu se líbil všem a nezapadl. Usnesli jsme se, že cestu podnikneme na konci září. Jirka naplánoval trasu a seznámil nás s nástrahami Ukrajiny (byl tam totiž již loni). Půjdeme do nejvyšší části Ukrajinských Karpat – Černohorské poloniny, chceme zvládnout celý hřeben (ve směru Hoverla–Pop Ivan) během čtyř dní (průvodce mluví o dvoudenní túře). Kvůli Jardovým učitelským povinnostem vyrážíme v pondělí 24. září večer, vrátit se musíme nejpozději v neděli 30. září.

24. září, pondělí (vlakem Praha–Košice)

Scházíme se v 19 h v Jardově bytě a kontrolujeme vybavení. Matouš nemá karimatku, Jardovi chybí pláštěnka. Doporučuju ostatním vzít lžíce. Ještě se snažím Matoušovi rozmluvit, aby s sebou bral dort, marně. Odcházíme na vlak s krosnami na zádech, Matouš má navíc v jedné ruce tašku s jídlem, v druhé krabici s dortem (od jeho milé Zuzanky). Dort i taška se stávájí terčem posměšků, Matouš říká, že budeme litovat.

Máme jedno lehátkové kupé pro sebe, dostáváme polštáře a deky. Než půjdeme spát, ještě chvíli povídáme. Já prozrazuji, o čem jsem se dočetl v cestopisech (přepadení, policie, počasí, odpadky, ...). Jarda dostává strach a navrhuje nový cíl – Nízké Tatry, ostatní se však nenechají zviklat. Matoušova taška odhaluje četná tajemství – několik piv, ledové kávy, buráky, mazanec od maminky. Znovu se mu smějeme (až na Jirku). Pochutnáváme si na dortu (až na mě). Řešíme „kam s krosnami“ a uleháme. Libuji si, jaká je paráda ležet a zároveň cestovat.

25. září, úterý (autobusem Košice–Jasiňa)

V Košicích jsme s drobným zpožděním asi v sedm. Jardu a Matouše bolí v krku, kupují si medikamenty v lékárně, přestože máme vlastní v lékárničce (a Jarda posléze najde další zabalené od maminky). Matouš vyhazuje zbytek dortu do koše. Jirka kupuje lístky na autobus (720 Sk) do Užgorodu, ten nám jede za pár minut. Na hranicích trčíme asi hodinu. Jen co vystoupíme v Užgorodu, podnikavý vekslák nabízí místní platidlo (hřivny) za solidní kurz 6,80 za 1€. Vyměňujeme 200€. Vekslák je poctivý, nejdřív nám dává do ruky hřivny, přepočítíváme a pak mu dáváme eura.

Autobus do Jasini nám jede za dvě hodiny, lístky nekupujeme, koupíme výhodněji až u řidiče. Mezitím jdeme na oběd do nedalekého bufetu. Dáváme si místní specialitu vareniky (těstovinové kapsičky plněné bramborama) a pivo. Během oběda obdivujeme tvary místních žen. Po jídle se nám chce na záchod, ale máme obavy z úrovně místních toalet. Jarda s Matoušem odbíhají na krásné zrekonstruované vlakové nádraží, podle Jirky tam jsou toalety pěkné. Já s Jirkou čekáme na autobusovém nádraží, ignorujeme dotěrné žebráky a po návratu Jardy s Matoušem jdeme vykonat svou potřebu na místní záchody. Je to hrůzostrašný zážitek, neuvěřitelný smrad, místo mís jen obesrané díry do země. Zadržuji dech a močím do žlabu, rychle pryč. Matouš se neustále posmívá ukrajinským poměrům, Jarda ho varuje, že dostane přes hubu, ale Matouš si nedává pokoj.

Bědujeme, když vidíme, jaké autobusy po Ukrajině jezdí. Takové u nás jezdily asi před padesáti lety. Mile nás proto překvapuje přijevší moderní autobus. Pojedeme pět hodin a tak máme radost z pohodlí. Cesta rychle ubíhá, řidič nám pouští Ukrajinský film. Usínám. Na poslední zastávce v Rachivu stojíme nedaleko železniční stanice. Zrovna projíždí několik vagónů se dřevem, osobní vlaky tu však jezdí jen několikrát týdně. Matouš nás upozorňuje a ukazuje, že tu mají koleje křivé jak prase. Poslední část cesty do Jasini trvá necelou hodinu, během které shlédneme asi třikrát po sobě jeden nudný film o horách. Hudba ve filmu má asi minutovou smyčku, začíná mi z ní hrabat, tak si ji také prozpěvuji.

Do Jasini dorážíme asi v osm místního času, už je tma. Řidiči platíme 30 hřiven za osobu. Ubytováváme se v turbáze Edelvajs. V malém pokoji jsou čtyři postele, celkem hezké sprchy a záchody jsou na chodbě. Záchod oceňuje především Matouš, který má sračku. Jeho kabinku přestáváme používat. Máme hlad, tak jdeme na večeři. V hospodě naproti přes ulici nám nabízejí boršč, maso s kostí, klobásu a ještě něco. Všichni si dáváme boršč, já maso s kostí a k pití čaj. Boršč mi moc nechutná, tak ho dávám dojíst Matoušovi. Jídlo je ucházející, ale je tam děsná zima. Bábě dáváme dýško, nejdříve nám ho vrací, celkem platíme 100 hřiven. Chceme brzo vstávat, tak jdeme hned po sprše spát.

26. září, středa (Jasiňa–turbáza Kozmeščik, výstup na Hoverlu)

Vstáváme o půl osmé, protože jsem budík omylem nařídil podle středoevropského času. Snídáme a drobíme Matoušův mazanec. Venku je mlha. Jarda zjišťuje, že maršútka do Lazeščiny jede v devět od mostu. V místím obchodě, kde mají všechno od pečiva až po pračky a lednice, kupujeme chleba a vodu. Maršútka zastavuje chvíli před devátou, jedeme v ní sami, tak přesvědčujeme řidiče, aby nás zavezl až k bráně národního parku. Nechce se mu, ale svezl nás alespoň o trochu dál. Jdeme dál pěšky vesnicí. Není to silnice, ale pořádně hrbolatá blátivá cesta. Potkáváme povozy tažené koňmi i moderní auta.

Narážíme na poslední obchod s tovarem, Jarda kupuje několik pirožek s bramborama, zelím a jablky. Odmítám ochutnat, ostatní doufají, že se z nich neposerou. Několik pirožek s náma dojde až do Rachivu, kde skončí v koši. Táhne se za náma jeden pes, hádáme se o olympijských hrách v Praze, Jirka fotí scenérie chudé vesnice a míjíme železniční viadukt. U brány národního parku Jarda hlásí kam jdeme a jak tam dlouho budeme. Nic neplatíme! Cesta je čím dál více blátivá, kolem jezdí obří nákladní auta (nahoru prázdná, dolů se dřevem). Ramena mě bolí jako kráva, čím dál více utahuji bederní pás.

Mlha se rozpouští, je jasno a teplo. Hrajeme Jardovu slovní hru a cesta rychle ubíhá. Od turbázy Kozmeščik se cesta zvedá prudce nahoru, funíme a potíme se. Začínají se nám otevírat výhledy a tak zastavujeme na oběd. Spokojeně žereme, Matouš pije pivo a pořád hrajeme slovní hru. Míjí nás pásové vozidlo ověšené Ukrajincema, které si to šine nejprudším svahem nahoru. Sledujeme rozoranou cestu, která je stále neuvěřitelně strmá, nestačím ostatním. Těžba dřeva se znatelně podepsala na schůdnosti cesty, jdeme raději lesem.

Protínáme hranici lesa a před námi se objevuje Hoverla, jsme nadšeni. Dneska bysme ji chtěli zdolat, já jsem skeptický. Cesta nyní vede po loukách, u skupiny salaší doplňujeme vodu a pokračujeme v náročném výstupu, často se otáčím a kochám se krásným výhledem. Potkáváme dvě skupiny Poláků jdoucích opačným směrem a konečně se ocitáme na hřebeni mezi Hoverlou a Pětrošem. Během výstupu jsem se rozešel, takže jsem tu první a mám čas se rozhlížet.

Podle mapy má být nedaleko pramen. Máme strach z nedostatku vody, takže ho hledáme. Jdu napřed do kopce, abych měl rozhled, volám na Matouše a posílám ho na místo, kde si myslím, že pramen je. Matouš je úspěšný. Běžím k tomu místu, ale uklouzl jsem ve všudy přítomném borůvčí. Nadávám, protože mám fialovou nohavici. Odpočíváme, posilňujeme se, z obavy před žízní pijeme, co se do nás vejde, a vodou plníme všechny dostupné láhve. Odcházíme a po sto metrech potkáváme další pramen, znovu pijeme.

Výstup na Hoverlu je náročný, je to strmý a dlouhý kopec, převýšení ze sedla činí 200 m. Je asi pět hodin, ale přechod Hoverly chceme ještě zvládnout. Na hoře jsem první (2061 m), potkávám zde trojici Ukrajinců. Chtějí si se mnou připít vodkou, ale odmítám. Je zde překrásný výhled, kam až dohlédnu se tyčí vrcholy Karpat. Jižním směrem vidím v ledovcovém kolti pod Heverlou několik ples, tam bychom se mohli utábořit. Fouká tu vítr, tak se přioblíkám. Jeden Ukrajinec mi přináší maso, okurky a chleba, nedovoluji si odmítnout a tak se s díky pouštím do jídla, chutná mi. Dochází Matouš a Jarda, také si nechtějí připít. Nakonec vítáme i Jirku. Je nám zima, tak se tu dlouho nezdržíme. Spěcháme dolů do sedla. Můj návrh místa pro stany je přijat.

Začíná se stmívat, je půl osmé, a tak Matouš navrhuje bližší místo pro tábor nedaleko pramene hned pod sedlem na horní hranici jalovce (místo kosodřeviny zde roste jalovec). Marně přesvědčuji ostatní, jak je moje místo perfektní. Stany stavíme v šeru. Já stavím s Jardou, Matouš s Jirkou mají se stavbou nemalé problémy. Já s Jardou se bavíme nad Matoušovými zmatenými povely Jirkovi. Jejich stan získává průběžně různě deformované podoby, než vypadá přibližně tak, jak má. Matouš vaří vodu na čaj a nadává na vařič půjčený od své Zuzanky. Pijeme čaj a o půl desáté usínáme.

27. září, čtvrtek (po hřebenu Poloniny Hoverla–Brebeněskul)

V pět hodin ráno mě budí Jarda, prý slyší krávy, já neslyším nic. Jarda opouští stan a diskutuje s Matoušem, já spím dál. Za chvíli se Jarda vrací do stanu a prohlašuje, že ten zvuk zní spíš jako by ho vydával medvěd. Snažím se ho také slyšet, neúspěšně. Říkám Jardovi ať v klidu spí, že až sem nahoru žádný medvěd nepůjde. Jarda se však rozhoduje opustit stan, stejně tak obyvatalé druhého stanu. Nadávám jim, ať tu zůstanou, že nikam nejdu. „Co by tu kurva dělal medvěd?! Hrabe vám?“ Jsou však pevně rozhodnutí, jdu s nimi, sám teda nezůstanu.

Míříme na hřeben, cestou porvé slyším onen zvuk, začínám mít také strach, znít to opravdu jako medvěd. Kousek pod sedlem usedáme a nasloucháme, snažíme se lokalizovat zdroj řevu. Já tvrdím, že je to určitě na protějším kopci v lese, ostatní prohlašují, že je to někde kousek pod našima stanama. Tiše si povídáme, Jirka se snaží nahrát řev na foťák. Vymýšlíme různé krizové situace, kdyby se tady medvěd přeci jenom objevil. Nic nás nenapadá, snad jen že by Matouš mohl rozptýlit pozornost medvědice.

Začíná nám být zima, jdeme na hřeben podívat se na východ slunce. Je krásný. Už je šest hodin. Vracíme se ke stanům, před tím ale ještě chvíli nasloucháme, jestli znovu neuslyšíme medvěda. Nic. Lezu spátky do spacáku, chci ještě spát. Ostatní zůstavají venku. Matouš připravuje nudlouvou polévku. Nedaří se mi usnout, dělám si z ostatních legraci, jak utíkali před medvědem. Odmítám nudlovou polévku, snídám ovesné vločky s čajem, přesto jsou hrozně suché. Balíme stany a o půl deváté odcházíme.

Stoupáme na Breskul (1912 m). Jdeme podél bývalé česko-polské hranice, upozorňuji ostatní na hraniční kameny s dobře patrnými nápisy. Je zataženo, tak se zdá, že se vyplní Jirkova předpověď a bude pršet. Na Breskulu chvíli odpočíváme a pijeme. Pokračujeme na další vrchol Požiževská (1822 m). Oblačnost se protrhává a začíná svítit slunce. Když zdoláváme Danciž (1849 m) je nám jasné, že bude opět krásný den. Na Danciži se posilňujeme, já s Matoušem dojídáme zbytky mazance, Jirka rozdělává čokoládu. Je krásný rozhled, všude okolo hradby hor. Hádám se s ostatními, kterýže vrchol je Rebra a který Gutin-Tomnatik, jsou však mimořádně natvrdlí a tak uznávají moji pravdu až na dalším kopci Turkul (1933 m). Poprvé spatřujeme špičku vrcholu Pop Ivan se zříceninou meteorologické stanice. Fouká vítr, vybíráme si místo na oběd dole pod hřebínkem. Z Turkulu je velice strmá cesta, místy spíše sešplháváme. Obloha je sytě modrá. Obědváme vysoko nad hladinou Nesamovitého plesa, výhled kazí hromady odpadků v jeho okolí i v něm.

Shodujeme se, že na Pop Ivan (Černou horu) dnes již nedojdeme, chceme se však dostat co nejdále. Zdoláváme další vrchol (bez jména), Jirka ho obchází, protože ho bolí koleno. Je tu hezký výhled na celý ledovcový kotel s Nesamovitým plesem, v dálce se už jemně v oparu tyčí Hoverla. Druhý dvoutisícový vrchol na naší cestě Rebra (2001 m) obcházíme všichni. V sedle mezi Rebrou a Gutin-Tomnatikem (2016 m) diskutujeme, jak dál. Vítr fouká čím dál prudčeji. Nasazujeme si kapuce a pokračujeme po hřebeni. Obdivuji dobře znatelné zákopy a okopy podél bývalých hranic, památku na boje první světové války. V jednom úseku dokonce nacházím dvě řady ostnatých drátů. Prolézám zákopy a snažím se najít nějaké staré nábojnice. Kluci mě zatím předbíhají a čekají na rozcestí pod Brebeněskulem. Je pozdě, asi šest, musíme si najít místo na stanování.

Všichni nakonec souhlasí s mým návrhem dojít k plesu v ledovcovém kotli pod Gutin-Tomnatikem. Ptám se, kdo se mnou půjde na Brebeněskul (2036 m). Nakonec jdu sám, ostatní na mě čekají. Je to druhý nejvyšší vrchol Černohorské Poloniny. Bez krosny tam vyběhnu za pár minut, moc hezký výhled. Konečně vidím poslední část hřebenu až k Pop Ivanu, je více rovný, k Pop Ivanu je to mírné stoupání. Dlouho se rozhlížím na všechny strany, Hoverla je už docela daleko, dál než Pop Ivan, líbí se mi tu, ale pořád fouká vítr. Vracím se dolů za klukama. Ačkoli jsme za celý den potkali asi jen čtyři lidi, ukazují mi, že u plesa už stojí několik stanů. Matouš tedy na dálku vybírá zelený plácek asi sto metrů pod plesem.

Na plácku jsme asi za půl hodiny, bude se tu dobře stanovat, tolik tu nefouká, ale není tu signál. Nedaleko je pramen i vetší potok vytékající z plesa. Matouš se pouští do přípravy večeře, zjišťuje, jaké konzervy máme v zásobě. Nakonec v kotlíku smíchá několik bramborových gulášů, lečo a dvě konzervy s mletým masem. Je to dobré, všem chutná, přikusujeme ukrajinský chléb. Matouš s Jirkou mají ještě hlad a tak si ohřivají netradiční pokrm z fazolí a rybiček. Smrad z rybiček nás ještě dlouho neopustí. Když si dáváme čaj, už se stmívá. Jdu si umýt zadek do potoka, vracím se pěkně zmrzlý. Jdeme spát asi v devět, marně se snažím chytit signál, jsem z toho nervózní.

28. září, pátek (sestup pralesem do Luhů, noční taxi do Rachivu)

Vstáváme asi v šest. Celou noc foukal silný vítr, navíc mě bolelo v krku, tak jsem se pořád budil. Zdálo se mi neuvěřitelné množství praštěných snů, Jardovi taky. Je jasno, máme to ale kliku. Rád bych pokračoval po hřebeni na Pop Ivan, ostatní však ne. Půjdeme tedy po „žluté“ podél potoka dolů do udolí až do Luhů. Matouš vaří čaj a myje nádobí od večeře. Jirka vypráví, jak se bál, že jim bude odfouknut stan.

Stoupám svahem od našeho tábořiště ke hřebeni pod Rebrou a hledám signál, abych poslal zprávu Marcelce. Vracím se za třičtvrtě hodiny bez úspěchu. Ostatní se mi smějí. Signál jsem našel, jenže se mi při tom vybil mobil a zprávu jsem nemohl poslat. Stany jsou mokré od rosy, Matoušův spacák je také mokrý, ale nevíme od čeho, ač jednoduché vysvětlení se nabízí. Sluníčko je schované za masivem hor, takže nás moc nesuší. Balíme mokré stany a odcházíme.

V okolí pátráme po značené cestě, měla by vést po pravém břehu potoka. Ta však nikde. Jdeme po pěšině, která se brzy ztrácí v kosodřevině. Jarda vybírá cestu po břehu potoka, který musíme často překračovat. Odmítám pokračovat dál jinudy než po cestě. Navrhuji jít po vrstevnici a najít cestu z Gutin-Tomnatiku (která je mimo jiné popsána v průvodci, to jsme ovšem tehdy nevěděli). Ostatní mě přemlouvají, že ta „žlutá“ tady někde musí být, jdu s nimi, ale jsem naštvaný.

Družinu vede Jarda, cesta je čím dál horší. Potok nabírá na síle, kosodřevina houstne. Náš postup je velice pomalý, zvlášť já jsem opatrný a dávám si pozor na každý krok. Když už toho mám dost, opět mě přesvědčí Jarda ukazující na skupinu tří turistů jdoucích nahoru k nám. Prodíráme se tím směrem a cestu opravdu nacházíme. Zdá se, že to nejhorší máme za sebou. U brodu přes potok (nyní už spíše říčku) nás předbíhají dva Poláci, míří také do Luhů. Spokojeně klesáme do údolí, míjíme salaše, jdeme skrz pastviny a ocitáme se v lese. U mostu přes řeku (několik klád) se opět potkáváme s Poláky, ptají se na cestu. Radíme jim přejít most. Také přecházíme řeku po mostě, ale pěšina se ztrácí, tak se vracíme na pravý břeh. Tady cesta stoupá po svahu do kopce. Jirku bolí koleno, raději by nestoupal.

Jarda konečně chytá na svém mobilu signál. Posíláme zprávy, aby se vědělo, že žijeme, a obědváme. Nezdržujeme se příliš dlouho. K naší smůle cesta na pastvině uprostřed lesa končí. Nacházíme jinou cestu vedoucí kolmo na ideální směr. Váháme, zda jít po ní nahoru či dolů, nakonec se rozhodujeme jít dolů. Cesta je strastiplná, dlouho nepoužívaná, neb ji hustě kříží spadlé kmeny, ty musíme obcházet rovněž obtížně průchodným lesem. Máme však radost, protože nás cesta přivádí zpět k řece, kterou kříží. Řeku přecházíme po kmeni, na druhém břehu oddychujeme, pijeme a (naposled se) fotíme.

S nadějí pokračujeme po široké cestě, ta ovšem znovu kříží řeku (po chvíli váhání brodíme) a potom míří přímo do koryta řeky, tudy dál nemůžeme. Jarda nás vede do kopce lesem. Nejedná se však o typický nám dobře známý les, ale spíše o prales. Postupujme velice pomalu, Jirkovo koleno trpí, cestou si trhám do pusy ostružiny. Překonáváme ležící stromy, křoví, ostružiní se nám plete do nohou. Jestli nás nezachrání nějaká cesta, asi budeme muset přespat v lese.

Cestu jsme nenašli, naopak les je dál neprůchodný. Podle Jardy bychom měli jít dolů strání k řece, vidí tam cestu, kterou jsme před tím opustili, činí tak nejhorší rozhodnutí. Stráň je mýtina zarostlá neuvěřitelně hustým rápelím. Scházíme ji snad hodinu s trvalými následky, máme plné ruce trnů z ostružin, poškrábané nohy, Jarda si roztrhl bundu a kalhoty a zničil si karimatku, já jsem uklouzl na mokrém kameni, spadl do bahna a odřel si holeň. Dole u řeky se osvěžujeme, naštěstí se nám nic vážného nestalo.

Cesta nás vede stále podle řeky, je čím dál schůdnější. Tudy už jezdí i nákladní auta. Jsem dost unavený, rád bych se utábořil, ostatní chtějí dojít co nejdále, nejlépe až do Luhů. Bude sedm hodin. Nedaleko brány národního parku potkáváme Ukrajince nakládající kamení na korbu velkého vojenského nákladního auta. Bojím se jet na korbě, Matouš mě přesvědčuje, že mě nechají jet v kabině. Jarda s Matoušem vše dojednávají, kluci jedou na korbě, já v kabině. Povídám si s řidičem, pět let pracoval v Česku, říkám mu o našem zážitku s medvědem. Prý to mohl být také jelen, jsou teď v říji. V Luhách vysedáme, pod Matoušem praská žebřík, děkujeme za svezení. Matouš odměňuje řidiče (40 hřiven) a rozplývá se ze zážitku jízdy na korbě Kamazu.

Potkáváme chlapa na motorce, který nám sežene taxi do Rachivu, volá mobilem. Také se setkáváme s oběma Poláky, pojedou s námi do Rachivu, Polka si zranila kotník. Dostáváme nabídku jet dodávkou, která veze do Rachivu desítky přenosek s houbami. Odmítáme, protože máme domluvený onen taxík. Jarda s Matoušem si povídají s bývalým sovětským vojákem. Matouš se rozčiluje, chce mu dát přes hubu. Chlápek, který nám domluvil taxík, se zdá být opilý, bojíme se, aby jsme tu nakonec nezůstali. Začíná pršet, už je tma. Matouš si obléká pláštěnku. Nadáváme spolu s Poláky na cestu, která je na mapě ale v terénu nikoliv. Ukrajinec se tomu však nediví.

Po hodině čekání přijíždí slíbené auto. Řidič jede pomalu a často se dívá do zpětného zrcátka. Máme strach, aby nás neodvezl jinam a nebyli jsme okradeni. Po půl hodině jízdy přece jen zastavujeme před hotelem Tisa v Rachivu. Řidiči platíme 200 hřiven za všech šest osob. Jarda dojednává třílůžkový pokoj za 120 hřiven. Druhé patro hotelu vypadá řekl bych evropsky, náš pokoj je však v patře třetím a vypadá dosti vybydleně. Koupelna jak ve vězení, matrace proležené, s čouhajícími péry, polštář váží asi pět kilo, jen povlečení je nové. Kluci jdou do restaurace na večeři, já jsem unavený, tak zůstávám. Teplá sprcha mi dělá dobře. Jsme unavení, usínáme i na nepohodlných postelích asi v jedenáct. Matouš spí na zemi.

29. září, sobota (autobusem Rachiv–Košice)

Ráno vstáváme v sedm, do hodiny musíme opustit pokoj. Matouš má zase mokrý spacák. Rychle se balíme, ani nesnídáme, sledujeme ruské pohádky. Není mi dobře, bolí mě hlava. Jarda nás podle mapy vede ulicemi Rachivu. Nejdříve sice opačným směrem, ale nakonec přece jen docházíme k autobusovému nádraží. Cestou jsme minuli pomník rudé armády. Autobus do Užgorodu odjíždí o půl deváté, Jarda kupuje lístky a s Jirkou rychle nakupují nějaké jídlo (cukroví a chleba).

Autobus (spíše větší auto) je docela nový, ale ne příliš pohodlný. Postupně se plní Ukrajincema, nepodléháme psychickému nátlaku a zůstáváme sedět (včetně Jirkova batohu, který zabírá jednu sedačku). Okna se nedají otvírat, dusíme se a je nám vedro. Matouš spí. S Jardou rozebíráme sled historických událostí vedoucích ke vzniku Československa, přidává se i Matouš a debata se stáčí k holocaustu a gulagům. Při zastavení v Mukačevu kupujeme s Jardou půl kila oplatků, mladá prodavačka má odhalené poprsí, Matouš lituje, že nenakupoval s námi. Do Užgorodu přijíždíme v jednu.

Autobus do Košic pojede ve čtyři. Jdeme si dát batohy do úschovny na vlakové nádraží, hledáme restauraci. Chceme jít do centra, ale to se nám podle Jirkových informací (jděte na sever) nedaří najít. Sedáme si do prázdné zahrádky v jedné zapadlé ulici. Objednávám si pivo a vareniky, Jirka si dává pelmeně (to samé jako vareniky, ale uvnitř s rybou), Matouš s Jardou hranolky a kuřecí maso. Místo piva mi přinášejí jablečný džus, Jirkovi kávu. Po jídle se chci ještě pokusit najít centrum, ale nemáme čas. Za poslední hřivny nakupujeme jídlo na cestu a jdeme na záchod na nádraží. Zbývá nám 120 hřiven, ty se pokouší Jirka vyměnit. Banka je zavřená a vekslák hřivny nechce, doporučuje nám nakoupit vodku a cigarety. Jenže za deset minut nám jede autobus a na nádraží je jen lékarna, nakupujeme tam ve spěchu čtyři bylinné likéry (jeden za 10 hřiven) a tlakoměr (50 hřiven). Zbytek drobných dává Jarda cikánce, to je impuls pro ostatní cikány, kteří nás rázem obklopují, nic už jim však nedáme. V autobuse si sedáme na poslední volná místa, jedeme starou dobrou karosou. Na hranicích trčíme asi dvě hodiny, tak s Matoušem a Jardou hrajeme mariáš, hezká slovenská celnice se chce přidat. Slovenští celníci jsou důkladní a provádějí prohlídku zavazadel.

Do Košic přijíždíme o půl osmé. Všichni (až na mě) chceme jet nočním vlakem do Prahy. Kupujeme rezervace na lehátka na Cassoviu, která odjíždí v deset. Přesvědčuji ostatní, abychom se šli podívat do centra Košic. Před tím ještě nakupujeme v Lidlu a já jdu na záchod. Do kabinky mi leze nějaký teplouš a očumuje mě. Centrum se nám všem líbí, večer je tu klid a romantická atmosféra. Jirka nás fotí u duhové fontány.

Těším se na noc ve vlaku. V kupé večeříme se a jdeme hned spát. Horní lehátka se bouří, když chci odnést žebřík. Tentokrát spím dole, protože mi není dobře.

30. září, neděle (vlakem Košice–Praha)

Budíme se asi o půl sedmé v Zábřehu. Libuji si, že můžu ležet a dívat se z okna na ubíhající krajinu. Mezi Jardou a Matoušem s Jirkou probíhá spor o úklid bytu, bavím se. Máme za sebou moc hezký výlet, loučím se se všemi. Vystupuji v Libni.

Hodnocení

Klady

• Návštěva neznámé, zajímavé země, bývalé části Československa
• Krásná příroda, stanování v přírodě
• Vyšlo nám počasí
• Celkové výdaje 3500 Kč na osobu

Zápory

• Nepodařilo se nám zdolat celý hřeben
• Bloudění na cestě do údolí, držet se cest popsaných v průvodci
• Cestování na Ukrajině – hrozné silnice, ale měli jsme štěstí na dobré autobusy